1947

2  r o k y p r á c e,

 c e s t a   k  b l a h o b y t u !

Rok 1947 je prvním rokem dvouletky, kterou vyhlásila vláda republiky československé. Úkoly tohoto plánu jsou velké, avšak mají nedozírný význam pro obnovu našeho mírového života. Dvouletka se týká jak průmyslu, obchodu, zemědělství, tak také škol, úřadů a v neposlední řadě nás – junáků. Též my jsme si vytkli určitý cíl, též my jsme se zavázali sloužit republice, zvýšit úroveň svého junáckého vzdělání, rozšířit jun. Ideu tak, aby se stal junák symbolem cti, pravdy, kázně a odvahy.

Slibujeme, že dvouletku splníme !

Leden

 S novým rokem přichází do Vyder nový člen – Miloš Mertl. Je to 13-tiletý hoch, jenž bude s Dominem naším benjamínkem. Je velmi snaživý a hned na první schůzce si nás získal.

 A sníh nechce v naší Hané nějak dlouho padat. Za to rybníky jsou již zamrzlé, a tak kdo hraje jockey, má možnost si zahrát aspoň zde. Staví se sice v Olomouci Zimní stadion, ale Bůh ví, kdy to bude a zda to vůbec bude hotovo.

 Konečně 11. ledna je stav sněhu aspoň takový, že se může uskutečnit výlet lyžařů na Nepřívazy. Krásně je zde, ale až na ten vítr! Něco takového jsme nezažili ani tam na Pradědu, no ale to přece patří k lyžování!

 Pokud se týče pramičky, dali jsme se již skutečně do toho. Železná žebra jsou již koupena, desky jsou objednány. Avšak, žel, pan národní správce určité firmy nedodržel slovo a desky nebyly do daného termínu hotovy. Tedy čekat a nezlobit se.

Únor

 Hned prvního se koná oddílová rada. Objevuje se mnoho nápadů a plánů, ale co se všechno udělá a co ne? To si povíme za měsíc.

 Cvičíme opět v tělocvičně v reálce a účast je kupodivu větší nebo aspoň taková jako na schůzkách.

 Koncem měsíce jedeme konečně pro ty desky na pramičku. Sněhu je ještě dosti, tak jedeme se sáňkami. Kdy se dáme do stavby pramičky?

Březen

 Předjaří se ozývá. Sníh měkne a ledy na řece pukají. Vzduch je prosycen vůní rašící přírody. Pod mezí zajíc vyvádí svá první letošní mláďata a učí je znát život.

 Bouřliváci se scházejí velmi početně v teplé klubovně (máme totiž právě čím topit) a vítají mezi sebou 2 nové Želvy: Standu Mrňku a Jardu Macháčka. Wolleyballové hřiště osychá a těší se na první zápas, v lodním deníku se objevují nejnovější zápisy a Morava je připravena, aby na svých vlnách pohoupala pramičku, která ještě, bohužel, čeká, až se jí někdo ujme. Konečně Jirka zavádí pod svým vedením stavbu a pravidelně se staví.

 Duben

 První výlet v letošním roce je zaznamenán 6. IV. Na Hynkov. 8 Bouřliváků užaslo nad tím, co provedla jarní velká voda v hynkovských lesích, jak dovedly velké kry dřít stromy a rozbít pevnou hráz mezi dvěma jezy. Zde dokázala příroda svoji velkou převahu nad člověkem. Vždyť kry prý zde byly na sobě nakupeny do výše 15 m a vklíněny mezi lesní stromy.

 20. duben je pro nás slavným dnem. Vždyť i noviny psaly o Velkém přespolním běhu „Bouřliváků“. Přihlásili se nám hoši z 1. a 6. odd. z Holice. Nejmladší kategorii od 14 do 16 let (1800 m) vyhrál Tim v čase 7:45,5 min. Závod na 2800 m (16-18 let) vyhrál 16 r. Smysl z 1. odd. Holice za 10:12,1 min. (druhým byl Jirka).Nejdelší běh byl na 4500 m a zvítězil v něm Havelka z 6. odd. Holice za 19,04 min. před Zaoralem a naším Mirkem. Po závodě byly všem závodníkům předány diplomy a Mirek promluvil několik slov. Opět jeden slušný podnik je za námi.

 V dubnu se jede ještě druhý výlet – do Litovle. ….. účast 14 hochů. Výlet se vydařil na 100%. ……. nováček 13-ti letý Sloupenský a zařazen………………

Květen

 ……….. výletů. Svádí k tomu nejen dobrá …….příroda: vonící lesy, kvetoucí…………se vážky nad zelenými výhonky  pala…………..květnové slunce…………– Hynkov, kde byl utopen kajak „Pulec“. Účast …………… 

 18. V. – výlet sedmi kluků pod Hynkov, kde byla provedena……….vaření, abychom se letos na táboře neotrávili. ………..výlet do Moravičan. Voda již sice………..stavu, ale jelo se krásně, až na těch ………Olomouce.

 ……….?. Práce pokračují jen velmi pomalu, ale pramička přece musí letos jet ještě na tábor!

 Červen

 Klubovna a loděnice nějak pustnou. Vždyť je to nepochopitelné. Venku je tak pěkně, hraje se wolleyball, jezdí se na vodu a konečně je třeba dělat přípravy na tábor – a kluci se zde jen tak málo objevují.

 Výlety jsou také chudé. 29.6. se jelo na Břízky. Účast 6 kluků.

 Přípravy na tábor jsou v plném proudu, dosud však není znám směr tábora. Zatím je jisté, že tábor bude putovní. Ale kam se obrátit? Jsou celkem 3 možnosti:

I. Slovensko, dolú Váhom, hore Moravú

II. Čechy (Lužnice – Vltava – Labe)

III. Morava (po Moravě dolú a nahoru)

Dlouho se uvažovalo a nakonec zvítězil návrh č. 1. Nejintenzivnější přípravy se konají těsně týden před táborem. Majitelé lodí opravují, natírají, spravují podvozky, vybírají se táborové poplatky (500,- Kč), zařizuje se sleva na dráze, shánějí se potraviny, lístky, stany atd. Tábor je připraven.

Červenec

Tábor – konečně tábor!

 5. července se jede – ovšem dobytčákem – do Vrátek. Lodě: Jirka, Želva, Muška, Děvucha, Džama – Ču – Jonáš a pramička s posádkami: Jirka – Drak, Karel – Plaváček, Bobin – Pirát, Vítek – Standa, Stone – Švejk, Tonda – Milan a Šerif – Scotty – Džingla – Špunt – Miloš – Odvaz.

 Dobrodružství začalo hned na nádraží ve Vrátkách, když jsme se nemohli s železničáři dohodnout o doplatku za dráhu a o převozu pramičky k Váhu. Konečně je vše v pořádku a „vážná voda“ omývá po prvé naše lodě. Jedny peřeje jsou před námi a další a další. A teď pozor! Vjíždíme do největších peřejí Váhu. Skála ošklivě přitahuje, avšak naši hoši ukázali, že jsou dobrými vodáky. Hladce proplouváme všemi peřejemi a přistáváme na písčitém břehu. Zde výš na louce je naše stálé tábořiště č. 1. Pět dní zde táboříme a čekáme na druhou polovinu táborníků (Šerif, Scotty, Bobin, Odvaz, Stone, Švejk), kteří jeli vlakem ještě dál, až do Liptovského Hrádku. My zde zatím chodíme po břehu, prohlížíme si Starý hrad a Strčeno a poznáváme trudný život horalů. Jak chudý je ten kraj a jak krásný při tom!

 A opět jedeme. Projíždíme zase peřejemi, míjíme Starý hrad a Strčeno (Jonáš) a před námi je Žilina. Pěkné město, ale musíme ještě dál. Zde je již jinačí krajina. Dostaneme dokonce mléko a vůbec – lidé jsou jako vyměnění.

 A zase dál. Osmého dne dojíždíme do Povážskej Bystrice a téhož dne táboříme před Trenčínem. Pěkný hrad a ještě pěknější město. Všechno nejmodernější: budovy, továrny, silnice, koupaliště, nádraží – líbilo se nám zde z celého Pováží nejvíc. Naše potravinová bečka, kterou veze pramička, byla důkladně nabalena a ještě stále máme dost zásob z domu. Ale přesto kupujeme, co zde dostaneme: vuřty, máslo, mléko, chléb, rohlíky – všechno je zde bez lístků. Zkrátka, žije se zde dobře. Dost neradi opouštíme Trenčín a následujícího dne dojíždíme do Nového Města n/V., odkud nastoupíme cestu vlakem na Moravu. Vlakem rádi se vracíme na rodnou Moravu, neboť jsme poznali, jaký je slovenský lid ve své většině:…….,

která někdy až zaráží, vede slepě některé………….cestami.

 Veselí nad Moravou! Moravské Slovensko v celé své kráse léta: meruňky, jablka, hrušky a k tomu přívětivý moravský lid – co si můžem přát lepšího! Navštěvujeme Uher. Hradiště a táboříme pak 2 dny……(vzpomeň na „lanění“)

 Oddílová pokladna, která na Slovensku značně sebrala, je na tom teď dobře. Ke koupi je všechno a lacino.

 Cestou do Napajedel projíždíme Baťovým kanálem.. Pak přistáváme v Baťově, kde nocujeme. Někteří naši se šli v neděli podívat do Zlína, zatím co ostatní schladili svá těla na koupališti (Karlovy hodinky atd.)

 A již jen Kroměříž, pak Kojetín a jsme v srdci Hané. Ani se nám to nezdá být možné. Před ústím Bečvy rozbíjíme předposlední tábor. Ach Moravo, proč máš tak málo vody právě teď? Hodně musíme přenášet přes mělčiny a hledat větší vodu. Poslední noc spíme pod Charvátkami – a to již vidíme Olomouc. Blížíme se neodvratně a již se vlastně celkem těšíme domů. Vždyť máme v rukách 210 km po Váhu i po Moravě.

 Po 19 dnech vjíždíme opět do Olomouce. Několik nesnadných proudků – ale co, je to pro nás! Brzy po obědě dojíždíme do loděnice a po posledním nástupu před stožárem se rozcházíme domů. Tak skončil putovní tábor 1947 „Dolú Váhom – hore Moravú!“

Srpen

 Kronikář se trochu opozdil se svým zápisem, a tak vzpomíná a vzpomíná, leč v srpnu se skutečně nic podstatného neudálo. Jen je nutno zdůraznit, že s Moravou to jde od desíti k pěti, vodu v ní musíš hledat lupou. Tož z nějakých větších výletů sešlo a jezdí se jen tak na Oskavu s velkými potížemi. Proč se obtěžovat na takové vodě? To jezdíme raději na kolech na rybník, kde je přece jen ještě vody dost a zábavy taky. Staří Vlci se také zase sešli a besedují na rybníce.

 Naše pramička Samička jede na Váh po druhé, tentokrát se 4. ved. oddílem, kterému jsme ji zapůjčili.

 Volejbal, tenis a pinec jsou naše nejoblíbenější hry. Avšak horko nás vždy brzy zažene do stínu nebo do vody. To slunce žhne, jako nikdy doposud a déšť už jsme neviděli – ani nepamatujeme.

 Malá změna nastala v organizaci. Vydrám, které byly dosud bez kormidelníka, se postavil v čele Džingla, jehož vědomosti ho snad opravňují k této funkci. Uvidíme, jak se osvědčí. Docházka je mizerná, najmě těch nejmladších – tak by to dál asi nešlo.

 A kormidelníkem Želv se stal Vítek, jenž projevuje skutečný zájem a pochopení pro svou práci. Nechť vzkvétají Želvy pod jeho kormidlováním!

Září

 „Želvovina“, nová klubovna Želv, vzkvétá. Karel, jenž se opět vrátil do Želv, ji vyzdobil se Špuntem kresbami, ostatní pomalu shánějí nábytek. Avšak Velká klubovna a Vydrovna nejsou ještě v pořádku. Provedla se zde totiž malá přestavba dveří, které dosud spojovaly malou a velkou klubovnu. Místo nich se staví desková stěna, aby byly klubovny odděleny, aby Vydry měly též svou klubovnu. Na budování Vydrovny má největší zásluhu Odvaz, který je nyní neoficiálním kormidelníkem Vyder. Nedává rozkazy a kluci ho přece jen poslouchají.

 13. 9. jsme měli na hřišti oddílové lehkoatletické závody za malé účasti – asi 10 kluků. Závodilo se v běhu na 100 m, výšce, dálce, kouli, disku a oštěpu. Vítězem se stal Jirka před Plaváčkem. Výsledky jsou zaznamenány jinde.

 20. 9. se konal přístavní táborák na hřišti pod dómem za velké účasti všech oddílů. Několik čísel přispělo k dobrému programu, hodně se zpívalo a taky mluvilo, to první bylo dobré, to druhé již méně. Na táboráku byl přijat nový člen Zdeněk Mandlích, kterému říkáme Jeep (Džíp). Byl zařazen do Vyder, kde se snad dobře uvede.

 Vydry sice mají nyní papírový stav 8 lidí, ale sejdou-li se 4, je to svátek. Čím to jen je? Domin a Bohuš Loděnici opomíjejí nejvíce ze všech.

 22. 9. je dnem okrskových přeborů v atletice a volejbalu. Ve volejbalu se mistrovské družstvo Plaváček – Jirka – Luděk – Vítek – Bobin – Jarda snadno dostává až do finále, kde však podléhá „Hanákům“ – 10. odd., a tak se připravuje o první místo a cenu. Lépe si vedeme v ostatních disciplínách, hlavně ve výšce a 100 M (Jirka) a disku (Luděk). Mile překvapil též Švejk v běhu na 2 km a z mladších Džingla ve výšce a Láďa v běhu na 60 m.

Říjen

 Želvovna je již v pořádku a slouží svému účelu. Je vidět, že to v Želvách klape: docházka i činnost a to je to hlavní.

 Na den 28. října se konala v Želvovně debatní schůzka o významu tohoto dne pro náš národ.

 Jinak se v říjnu neděje nic nového. Jen snad je důležité to, že je střecha opět v pořádku, ne však naší zásluhou, poněvadž jsme ji dali polérovat odborníkům – po smutných zkušenostech s vlastní opravou.

Listopad

 Když už i Vydrovna je v pořádku, je přece jen vidět, že se něco dělá. Drak vystřídal Džungli v kormidelnictví – uvidíme, s jakým úspěchem.

 Časopis „Táborák“ vychází opět po několikaměsíční přestávce. Jeho redaktorem je Šebek a spolutvoří s ním celá družina Želv svými články. Dobrá tradice „Táboráku“ je tedy zachována.

 Na Dušičky vzpomínáme opět svých kamarádů, kteří se nedočkali dnešního dne. Je to nezapomenutelný Johny z dob osady Yukon, bratr Valdin Soukup a konečně člen Sokola, náš přítel Jonášek, jenž se utopil při letošní jarní velké vodě u Hradiska.

 Vám všem, bratři, budiž země lehká!

Prosinec

 je tu a s ním přicházejí do Želv noví dva členové Rudin a Žeňa, prvý benjamínek, druhý 17ti letý. Želv je nyní 8, stejně jako Vyder.

 Začátkem měsíce měl v Národním domě přednášku br. ing. Štefka – oblastní velitel, o světovém jamboree ve Francii, kterého se sám zúčastnil. Dovedl zaujmout všechny posluchače a ma jsme se v duchu viděli s ním někde v Moison mezi těmi Indy, Američany, Egypťany a bůhví kolik národů zde bylo zastoupeno.

 Naše skříňka v Pekařské ulici je poslední dobou často vyměňována – za to nutno pochválit Karla, který se toho sám chopil a koná tuto práci dobře, o čemž svědčí přítomnost diváků, kteří si se zájmem skříňku prohlížejí.

 Vánoce jsou na dosah ruky a naše tradiční vánoční besídka několik dní před nimi. Opět se sjíždí celý oddíl, i Miloň, Scotty a Švejk a samozřejmě i Mirek. Jirka zahajuje slavnostní schůzku přehledem činnosti, uzavřením bodovací soutěže a předáním vlaječky nejlepší družině – Želvám. Po něm podává Luděk finanční zprávu oddílu a pak nastává vánoční program: koledy, zažehnutí stromečku a hostina s rozdáváním dárků. Želvy mile překvapily svými výstupy „Babička Mary“, „Dědeček“ a jinými písněmi.

 25. 12. se Bouřliváci rozjíždějí do hor. Jedna početnější skupina do Třemešku, druhá na Praděd. Avšak zima je letos krutá. Zatím co před Vánocemi byly sněhové podmínky výborné, o Vánocích přišla obleva s deštěm a lyžování se nevydařilo docela. Pobyt v Třemešku si však všichni chválili, hlavně tu poslední mohutnou večeři se zpěvem a vtipy, pro které jsme nemohli dlouho usnout.

 Zatím Morava doma nabrala vodu a povážlivě stoupla. Můstek, jenže byl pevně upoután na lanech, vznášel se na hladině, a to pokoušelo občany, aby se ho snažili, ovšem marně, přitáhnout háky k břehu v domnění, že je to kmen stromu. Kluci tomu přihlíželi a nemohli se ubránit smíchu.

 Silvestr se letos neslaví – tak je to dobře. Téhož dne odpoledne podnikli Švejk, Luděk a Odvaz výlet na Zástavu, aby se povozili na velké vodě. Tím uzavřeli rok 1947.

1 9 4 8

„Víme, co jsme, ale nevíme,

čím můžeme být !“ 

   W. Shakespeare

 Leden

 Rok 1948 se neslavně uvedl. Sotva jsme opustili Třemešek, napadlo fůry sněhu, ale všechen brzy roztál, takže Morava měla velkou vodu. Na to doplatil náš ubohý můstek, jenž byl stržen a odnešen proudem.

 Zatím co skupina lyžařů se vrátila z Třemeška pro špatné podmínky, užívalo několik jiných Bouřliváků sněhu na Pradědu. Asi se tam neměli špatně, protože přijeli až začátkem ledna.

 Cvičení v reálce bylo opět letos zahájeno , a tak vlastně zachráněna činnost oddílu. Účast bývá kupodivu dost veliká.

Únor

 Lyžařům počasí přeje. Sněhu je dosti, a proto jej musíme náležitě využít. Jezdíme občas na Nepřívazy, nejen abychom si zopakovali ty různé kristiánky, ale též, abychom poznali les v zimním hávu, abychom se mohli kochat pohledem na bílou záplavu, třpytící se na pružných bedrech lesních velikánů v záři posledního zimního slunce. Avšak oči dlouho nevydrží tuto pronikavou zář. Musíš odvrátit zrak a podívat se do dáli na šedý opar při obzoru. Božský klid kolem tebe, jen vrána zaskřehotá nad vysokou borovicí …

  Dovedl bys tak hodiny stát a uvažovat o ničem, až konečně tě hlas kamaráda zavolá. Musíš se vrátit do skutečna.

Březen

 Všem vrtá hlavou, odkud se jen bere tolik vody v Moravě. Je zřejmé, že již letos velká povodeň nebude, ale za to nadnormální stav je pořád.. A to je příčinou prvních vyjížděk našich kluků, kterým se již omrzelo lyžování a jiné zimní sporty. Koncem měsíce přicházejí velikonoce, kterých někteří lyžaři hledí využít zájezdem na Jeseníky. A sněhu je dosud všude dosti – ne jen ve vysokých polohách. Zima se i s námi letos nemůže rozloučit. Ale my bychom se přece jen raději viděli v teplé vodě a na hřišti při různých hrách.

 Oddílu přibývá nová keňa – Odvazova „Sahara“, která bude dobrým doplňkem Loděnice.

Duben

 Želvy přišly již dříve s nápadem, postavit si na hřišti koše na košíkovou. Skvělý nápad byl brzy finančně podložen a během měsíce se na hřišti objevily odrazové desky s kroužky – sice bez košů, ale to není tak nutné. Máme novou zábavu, která nás nyní víc přitahuje než volejbal.

 Do klubovny želv se nám vloupali 21. a 22. dubna zloději, vlastně zlodějíci. Vytrhli v přístěnku desku ze stěny, vlezli do Želvoviny a vzali nám nový Karlův míč, další obal, duše, knížky a peníze. Ale díky Bobinovu detektivnímu talentu byli zloději hned druhý den objeveni a předáni policii. Byli to Karel Spurný a Josef Hrachovec, oba 15-ti letí.

Květen

 Oddílová činnost je poslední dobou chabá. Není ani oddílový, ani družinový program. Vydry jsou nyní, pokud se týče schůzek, lepší, ale není to ono. Kormidlování Vyder převzal Láďa, zatím co Želvy vede stále Vítek.

 9. květen je dnem vzpomínky na rok 1945. Byli jsme vyzváni propagačním oddílem ÚNV, abychom v tuto neděli jezdili s ozdobenými loďkami po Moravě ve Výpadě a kolem tržiště, kde se letos odbývá veškerá oslava. Ačkoliv Jirka vydal vyhlášku, která byla nepřímým rozkazem, ukázalo se, jak málo mají kluci pochopení pro kázeň. A tak jezdily v neděli jen 3 lodě po Výpadu.

 Co nevidět bude brzy oddíl obohacen o jednu keňu plátovku, kterou staví Švejk s Luďkem čistě na závody.

 Počasí je teplé a velmi příznivé pro dokonalé využití vody, ať již na lodích nebo na koupání.

 Zatím co se na vnějším vzezření oddílu nic podstatného nemění, uvnitř to začíná kvasit. Je to skutečně velmi trapné, ale je třeba si to uvědomit, je třeba se k tomu přiznat. Situace se má takto: v rámci sjednocení čs. mládeže v SČM a v Sokole, musíme se i my přidat k některé větvi. Do SČM bychom měli vstoupit již proto, poněvadž všichni členové Junáka se stanou po svých 15-ti letech členy SČM. Je tu však druhá věc: Sokol slučuje všechny sportovní kluby, tedy i SK Černovír. Pak tedy bude patřit Sokolu Černovír i hřiště, na němž dosud jsme. A tyto skutečnosti jsou nyní stále na přetřesu a zavdávají někdy příčinu k až příliš ostrým debatám. Na rozhodnutí máme sice do 30. června čas, ale je třeba si věc rozvážit.

Červen

 Přišla doba maturit a kluci drží palce našim šesti kandidátům. Ale vše dobře dopadlo a klubovna je nyní zase plná kluků, kteří hrají volejbal a košíkovou.

 Džingla s Drakem se dali do stavby nové kanoe, tož zase jedna snad dobrá loď přibude.

 Pokud se týče našeho vstupu do SČM nebo Sokola, padlo rozhodnutí na jedné schůzce, kde se provedlo hlasování. Výsledek mluvil pro vstup do Sokola a vůle většiny tedy byla respektována. Od 30. června se stává 3. vodní oddíl Bouřliváků součástí Sokola Černovír. Je to událost jistě velmi významná a nesmí zůstat bez povšimnutí. Člověk si maně zavzpomíná na celou historii našeho svazku. Kdysi nezávislá trampská osada Yukon, její bezvadný kolektivní duch, pak SK Černovír – pouhá hlavička nezměněné osady. Rok 1945 a – Junák..Ohromné plány, čisté ideály, nadšení do práce, stavba klubovny, mnoho nových tváří, družiny, oddílové výlety, tábor – pravý junácký život. Snad to není ani možné, aby něco dobrého se na světě dlouho udrželo. Rány na nás dopadají stále hustěji. Odchází Mirek a s ním i skutečné vedení oddílu. Do našich řad se vkrádá lenost a nekázeň – něco, co nebylo v osadě ani myslitelné. – Člověk však nesmí brečet a smutně vzpomínat. Snad je to nějaká nutná nemoc, kterou oddíl musí prodělat a vyjít z ní jako znovuzrozený. Avšak z nemoci se dosud oddíl neprobral. Junák prý není pro starší – budiž. Byla však osada Yukon něco, co se nehodilo pro starší? Jistě ne. A proč není možno provádět nyní totéž, co v osadě? Ovšem, v osadě byla na prvém místě práce. Je možno namítnout, že je vše hotovo, není již co dělat. Ale to by byl ten největší omyl. Jen se trošku podívat kolem. Přístěnek je shnilý, střecha tam vlastně není, hřiště je zarostlé až až, klubovny by se měly nakarbonizovat, okna jsou vytlučená, a těch neschopných lodí!

 Snad není dobré psát tak aktuální zprávy do Kroniky, ale je to nutné, aby si všichni, kdož přijdou po nás, uvědomili, že vždy byly na světě všude chyby. Aby věděli, jak se různé chyby projevují, a jak se proti nim bránit – proto jsou sem tato slova vtělena.

 Oddíl vstoupil do Sokola. Snad se na tom nic nezmění, co bude oddíl nyní provádět, ale to by nebylo to nejsprávnější. Po prázdninách odejde moc lidí na různá místa. Něco jako starost a úzkost se člověku vynoří v mysli. Dokažte, vy, kteří zůstanete, vy, kteří ponesete to jméno Bouřliváci, dokažte, že to byla skutečná přechodná nemoc, kterou jsme prodělali. Dokažte, že vám není lhostejné, co se bude dít s klubovnou, až jednou vy odejdete, že ji předáte do následujících rukou lepší, vyléčenou, celou skvostnou,k čistou, vybílenou. Nezapomeňte těch, co se postarali o vaši klubovnu a Loděnici, i když mnozí z nich zapadli a není o nich slechu. Ti nemyslili jen na sebe a na přítomnost. Není to od nás nejmíň nevděk a neúcta k nim, jestli s výsledkem jejich práce zacházíme neuctivě? Proto vy všichni nezapomeňte a snažte se, aby o vás kronikář psal jen samé dobré záznamy. Svému nástupci předává tímto své pero

  Tonda, v.r.