Odpůldne trávíme na vodě. Všechny lodě vyjíždějí na širá pole, na Morávku, ba i na závodní dráhu – vše se totiž přeměnilo v jedno moře s klidnou hladinou jen občas čeřenou západním větříkem.

 K večeru voda citelně opadává, takže po hřišti ani po polích se již nedá jezdit (bohudík či bohužel?)

 Po neděli, když se voda opět vrátila do svého koryta, vracíme se i my do klubovny. A hned při prvním kroku vidíme, že nás čeká práce. Nejprve musíme umýt podlahu, kde se usadila řádná vrstva bláta. Klubovně však tím příliš nepomůžeme, neboť voda se již vpila do stěn a do podlahy a pomůže jim asi k brzkému hnití. Klubovna však musela zakusit ještě jinou ránu. Prostřední díl podlahy kolem komína totiž poklesl, čímž se značně prohnuly desky na podlaze až k prasknutí a dveře se postavily tak šikmo, že se nedají zavírat.

 Největší ránou, kterou nám povodeň zasadila, je však ztráta můstku. Omluvou je snad jen nečekaná rychlost, s kterou hladina stoupala.

 Koncem měsíce přijíždí Mirek z Brna a zůstává udiven nad naším vyprávěním o povodni. Jak lituje, že zde nemohl být!

 Avšak Mirek nebyl spokojen s výsledkem prací, jež nám naposledy uložil. Teď poznal, jak je obtížné a vlastně nemožné vést oddíl na dálku ... Proč jen není průmyslovka v Olomouci? A tak se Mirek odhodlává k činu – totiž svěření oddílu za své nepřítomnosti do rukou Karlových. Proto také se vzdává Karel vedení Želv a pověřuje jím Jirku.

 V únoru není ještě naše činnost na vodě příliš zjevná. Jezdí se – ovšem, jsou-li lodě v pořádku. Koncem měsíce dává se Odvaz do stavby kopyta na cestovní kajak jednosedadlový a později do vlastní lodě.

Březen

 Jaro! Slunce svítí a pálí a my proháníme své kostry při wolleyballu nebo ping-pongu. Ale hlavním znakem března je stavba lodí. Odvaz staví cestovní kajak, Plaváček, Jirka, Vítek kanoe, Špunt a ještě jednou Odvaz závodní beny. Tedy opravdu potěšitelný úkaz. Zjistilo se totiž, že stav členů je hodně velký, ale na výletech by pak nebylo místa v lodi. Měsíc tedy ubíhá v práci tohoto druhu, jinak v nezbytných opravách, jak to již ani jinak u nás nejde.

 Posledního dne v měsíci přijíždí opět Mirek a předsedá oddílové radě. Usnesli jsme se na několika bodech, z nichž dva jsou nejvýznačnější: pořádání květnových závodů pro veřejnost – a zřízení nové družiny pod vedením Bobina. A tak se dělíme nyní na 3 družiny po 7 členech.: Želvy, Vydry a Racci. Odvaz přešel z Vyder do Mořských vlků, neboť se nemohl zúčastňovat schůzek, do Racků přešli: z Želv Milan, jenž bude nyní Bobinovým člunařem, z Vyder Zdeněk Šipka, Beran a Laďa Zapletal. Ostatní hochy do počtu 7 si bude musit Bobin sehnat sám

 A poslední den v březnu končíme opět nezbytným wolleyballem.

Duben

 Aprílové počasí? Ani zdání! Teplo a slunečno jako v létě. A toto krásné počasí se drží opravdu hodně dlouho – od 1. do 12. dubna. Pak se začíná trochu kabonit. Ale jen ať zůstane ještě dosti dlouho pěkně, neboť na velikonoce hodláme podniknout dlouhý dvoudenní výlet, tak ať se nám vyvede. Hlavní podmínka – dobré lodě – se pomalu vyplňuje, neboť kluci pilně opravují a natírají. Však i nové lodě rychle přibývají. Jirka je již téměř hotov, Plováček též dodělává. Vítek však nemůže pokračovat ve stavbě, neboť je upoután na nemocniční lůžko s horečkami až 40^tistupňovými a lékaři stále nevědí, co je to za nemoc. Však hoši jej pilně navštěvují a těší v jeho nemoci a jeho loď zatím dodělávají. Po Plováčkovi staví Bobin a pak hned Milan. Lodí tedy bude, jak se zdá, dosti.

 Mirek, Miloň a Luděk odjíždějí ve středu 17. dubna na Praděd, kde se ještě udržel sníh, aby si zalyžovali. Snad je tam nezasype taky lavina, jak o tom psali nedávno v novinách!

 Aprílové počasí se přece jen vybarvuje. Středa je posledním pěkným dnem. O den později je již proměnlivo a v pátek již statečně prší. To je velká čára do našeho rozpočtu – do dvoudenního výletu, který jsme chtěli podniknout ze soboty na neděli do Moravičan.

 Ale přece jen se v sobotu vyčasilo, a tak vyjíždějí bohužel jen 3 lodě na tento dlouhý a první noční výlet v tomto roce. A jak se vyvedl? Jen se zeptejte kluků a oni vám určitě řeknou, že to bylo „ef – ef“!

 Tak nám uplynuly letošní velikonoce. Ale již opět je tu úterý a školní povinnost nás odpoutává od loděnice.

 Starý nezmar Švejk se však tak lehce nedal. Vyjel si se spolužákem na Váh! Strávila zde na Slovensku dobu od úterka do soboty, kdy se vrátil ve výborné náladě. Měl kolem sebe hned dychtivé posluchače, a tak musel vykládat o Váhu – hlavně o dvoumetrových vlnách ledové vody, o zrádných šutrech atd.

 Na oddílové radě, jíž předsedal Mirek, rozpředla se dlouhá debata o našich poměrech vnitřních. Projednali jsme a usnesli jsme se na tom, že je mezi námi mnoho členů, kteří jsou však členy jen na papíře a podle jména. To nejsou Junáci, pro ně není u nás místa. Tak vylučujeme z oddílu Láďu Zapletala, který se po krátké praksi špatně osvědčil – a Juřenu – oba členy „Racků“. Zatím tedy zůstávají Racci v počtu 5.

 27. dubna se konala oddílová schůzka, která měla rychlý spád a dobrou úroveň. Je již vidět snaha o zlepšení, jak se o tom jednalo na oddílové radě.

 28. duben – neděle, která se stává prvním dnem doslovného „řádění“ na vodě, jak jsme tomu zvyklí z minulých let. Špunt dostal kdysi darem kajak v ubohém stavu, jenž nyní zčeřil (snad naposledy před svým spálením) kalnou vodu Moravy. Loď, které říkáme >V 3< teče hrozně, ale právě to je důvod k veselé jízdě.

 A tak rozjařeni, vyběhaní, unaveni a splaveni odcházíme domů v tento pozdní, teplý, dubnový podvečer …

Květen

 Svátek práce 1. května trávíme opět na vodě. „Vosárna“ je naším tábořištěm, kde se důkladně opalujeme a koupeme. Líná Řeka má, bohudík, dost vody, a tak můžeme sjíždět její proudky, vyhýbat se spadlým pařezům v jejích vlnách, „Břízky“, „Velká Zatáčka“, Chomutovský most v troskách. A pod ním veselé peřeje s ještě veselejšími dráty, vyčnívajícími jen těsně pod hladinu. Projeli jsme šťastně a dole pod mostem se potkáváme s Olinem, jenž zde před několika momenty odehrál velké drama se svým „Františkem“. Loď se totiž doslova rozřezala o ostrý drát, takže byla hned pod vodou. A tak musil jet Olin po kolečkách místo po vodě.

 8. květen. Vzpomínáme loňského slavného osvobození Olomouce a pochodujeme v jednom šiku s bratry Junáky ve slavnostním průvodu. Opět rozjařené tváře, nadšené skandování, bouřlivé „nazdár“! Jako před rokem, děkujeme letos znovu hrdinné Rudé armádě za vítězství nad fašismem a slibujeme, že již nikdy v naší vlasti nezakoření německý satan

 Loděnice nespí. Stále zde někdo pracuje na lodi. Jirka již jezdí na nové „Jiskře“, Plaváček dodělává, Bobin již sundal s kopyta a Milan dýhuje. Odvaz staví bena „Bouřliváka“, jenž má vyhrát našim závodníkům prvá místa v závodech 26. května.

 Na vodu se jezdí pilně. Výletů přibývá, přibývají i kilometry, a tak vchází oddíl do zajímavého soutěžení o každý kilometr. Přípravy na závodění řídí Švejk, jenž cítí zodpovědnost za to, jak závody dopadnou. Jestliže dobře, zahřeje ho v srdci vědomí, že konal treninky dobře, prohrajeme-li, bude to pro něj i pro nás ponaučení.

 11. května jsme konali večer zábavný táborák, na němž se líbila čísla Pirátova, která zaujala všechny posluchače. Také vystoupil pohostinský Jarda Habusta, někdejší člen osady Yukon, jenž nás pobavil líčením příběhů z mysliveckého prostředí. Odcházíme pozdě večer s písní na rtech a se zraky obrácenými vzhůru k hvězdami poseté obloze, kde majestátně pluje stříbrný srpek měsíce, jenž střeží noční klid na Zemi.

 26. květen – den závodů. Přijeli všichni hoši ze studií, aby provedli první volby v republice – to se odbývalo dopoledne. Pak přišlo vyvrcholení této neděle – naše závody. Z jiných vodních oddílů byl zastoupen druhý a čtvrtý. Jak se jelo? Nuže, Švejku, můžeš být spokojen, závody jsme vyhráli. A opravdu!

 V kategorii C₂ 16-18 zvítězili bezpečně Luděk – Jirka časem ??? (neuveden) V kanoi 14-16 dobyla dvojice Frajer – Šebek (=M. Kváša) rovněž první místo v čase ??? (neuveden) V kanoi nad 18 let došlo k pěknému boji, avšak nakonec dojela naše dvojice Mirek – Švejk přece jako vítěz v čase 3:40 min.

 Závod kajaků nám vlastně vyhrál nový Odvazův ben „Bouřlivák“ svými vynikajícími vlastnostmi (pěkný tvar, váha asi 10 kg). Odvaz zvítězil za 3:11 min., Tonda v kat. 16-18 časem 3:15 a Frajer (14-16) v krásném čase 3:09 min.

 Jsme hrdi na to, že jsme ukázali ostatním, že něco dovedeme, a že za něco stojíme. Závody měly plynulý spád, za což vděčíme četným pořadatelům z našich řad, a tak byla i ona malá hrstka diváků spokojena s naším podnikem. Jen jděme stejně úspěšně příště!

 29. – 30. května podnikáme noční výlet na Vosárně, na naše oblíbené tábořiště u Hynkova. Stav vody je však tak ubohý, že musíme jet po „staré“. Avšak i tak jsme spokojeni s dnešním výletem, jenž pro nás neskončil jako obvykle u hejčínské elektrárny, nýbrž až v bezedném bahnu Pechkovy rybárny, kde jsme vytáhli s velkou obtíží své lodě na souš. Účast na výletech je nyní dosti bohatá, avšak někdo nám zde přece chybí. Je to Karel, jenž je toho času neschopen chůze, neboť utrpěl po srážce na footballu natrhnutí šlachy. A tak zatím jen bezmocně leží a doufá, že se brzy vrátí k nám.

 31. května se konaly závody chůzi, jejichž výsledky se započítávaly do mezistátního utkání ČSR – Švédsko – Norsko – Dánsko. Též čtyři Bouřliváci se zúčastnili a dobyli čtyři cenné body pro republiku. Byli to Stone, Plaváček, Jirka a Tonda.

Červen

 V moravském kraji – v hanáckém ráji,

 V měsíci růží junácký sraz.

 Po blahu vlasti svobodné růsti

 V kázni a práci budeme zas.

 Největší událostí letošního junáckého roku je nepochybně červnový sjezd všech Junáků Wolkerovy 25. oblasti. Při té příležitosti byl postaven na Envelopě ukázkový tábor a verš, jimiž uvádím, staly se propagačním heslem sjezdu.

 Ve dnech 8. – 10. června se zúčastňujeme stavby ukázkového tábora 2. přístavu. Nejprve pěknou bránu, vodácký stožár, pak stany a lanový plot – a tábor je hotov!

 8. června přijíždíme na lodích a zůstáváme pak s nimi v táboře nepřetržitě po 3 dny a noci.

 Devátého je prohlídka tábora a večer mohutný táborák na sokolském stadionu, kterého se zúčastnil sám „táta“ Plujner! Na táboráku, který měl ryzí junácký program, promluvil též On, náš velký náčelník, ke shromážděné Wolkerově oblasti a k četnému obecenstvu, které se dovedlo vžít do junáckého života a odměňovalo čísla nadšným potleskem.

 10. červen je pondělí. Zatím co se odbývají závody hlídek Svojsíkova memoriálu, pořádá hodolanský oddíl turnaj ve wolleyballu, kterého se my ovšem také zúčastníme. Mnoho úspěchů jsme sice nečekali, ale že by sestava Mirek – Bobin – Plaváček – Stone – Jirka – Tonda něco nedokázala, v to jsme nevěřili. A tak jsme hráli. Nejprve jsme porazili pořadatele – hodolaňáky, pak jsme vyhráli i ostatní zápasy – a již jsme ve finále! Našim soupeřem se stal 1. oddíl z Olomouce, s nímž jsme prohráli až po tuhém boji ve 3 setech. Přesto však jsme se umístili v hojné konkurenci na čestném druhém místě a obdrželi tak cenu s věnováním. Bouřliváci již mají jméno, již se o nich mluví. To je ten největší úspěch, který nám vzešel z výhry,

 Po sjezdu nás čeká již jen tábor. Avšak nejprve se na něj musíme důkladně připravit, shánět potřebné nádobí, náčiní, přijímat potraviny, lístky, peníze atd. Takovou prací zaplňujeme zbytek června – měsíce slunce a květin.

Červenec

 Tábor! TÁBOR!

 Sen se stává skutečností, tábor je tady! Kdy? Od 1. do 21. července. A kde? Přece u přehrady v Pastvinách u Kyšperka na řece Orlici!

 Dopravujeme se vlakem – dostali jsme prima vagon, do něhož nakládáme nejen sebe, bedny, tlumoky atd., nýbrž i své četné, nepostradatelné lodě.

 Cesta rychle ubývá, obraz krajiny je stále jiný. Ve stanici Kyšperk vykládáme „svůj“ vagon a překládáme na vůz, jenž doveze vše až k tábořišti. Jiný kraj, jiní lidé. Avšak jsme tu brzy jako doma. Vždyť Češi jsou tak ochotní a přívětiví, že je nám, Hanákům, až divno.

 Na louce, kde jsme zakotvili, rozbíjíme provizorní tábor, avšak jž vidíme živě před sebou ten skutečný s podsadami, s kuchyní atd. Jen trochu práce je k tomu třeba, dovézt loďmo desky z pily a dopravit z lesa kalatinu.

 Pak teprve se začaly stavět podsady, což si vyžádalo práci po celý druhý den. Vnitřní zařízení stanů se sice ještě dodělává, avšak celkový dojem již je stálý.

 Po první noci, prospané na nových visutých postelích, se koná první ranní rozcvička, jak ji známe ze všech následujících dní. Pak snídáme první snídani – bílou kávu s chlebem – později jídlo každodenní. Dopoledne zaděláváme na první táborový oběd v nové kuchyni a – v nových kamnech. A tu je nutno pochválit Coránka a jeho brigádu, že kamna odolala prvnímu náporu.

 Den za dnem plyne, další a další příhoda se   řadí k sobě, den ze dne je nám táborový pobyt sympatičtější. Když je služba, je nutno sice vykonat několik povinností, ale co na tom. Vždyť služba je každý třetí den. Musí se sice jezdit do Pastvin pro chléb a ostatní nákup, do Klášterce pro poštu (a pro milé balíčky, o jejichž obsah jsme se vždy rozdělili), připravit oběd, aby byl k jídlu a to včas, avšak i při těch všech povinnostech zbývá dost času na zábavu a hry. Po obědě se musí umýt nádobí a pak je polední klid. Avšak již ve 4 hodiny musíš opět shánět svačinu, aby kluci nebrblali – a pak se již blíží spásná hodina večerní. To je nám již lehko u srdce, neboť po večeři je kuchyně slavnostně předána druhé skupině, což se neobejde bez mnohých reklamací špatně vymytých hrnců, atd.

 A co ve volných chvílích? S tím si hlavu nelámeme. Máme zde přece bohatý výběr programu. Je-li teplo, není nic lepšího než lehnout si do přehrady a pořádně si zaplavat. Fouká-li to, napínáme plachty na své keně a hurá do větru a vln využít jedinečné příležitosti, kdy se jezdí „zadarmo“. A když se nenajde nic lepšího, zalezem do lesa na houby, maliny a borůvky a nevrátíme se do tábora dříve než máme důkladně začerněné zuby a ústa.

 Jestlipak jsme zažili něco originálního, vskutku táborového, na co se po letech nezapomíná?Stačí jen uvést Olivovy spálené nudle Luďkovy makarony, Odvazovo „sakva lidi déme temu na zdilku“ a každému účastníku tábora 1946 se zalesknou oči smíchem při vzpomínce. A což teprve, začneme-li opěvovat různé předměty, které se na táboře staly slavnými: tak třeba kuchyňská střecha za deště, Odvazův ešus, jenž se přes noc dostal záhadně na olši, Pirátovy ponožky, které ležely 4 dni v potoce, až ztratily docela svoji podobu, Ferrykův stan, jenž najednou „z ničeho nic“ sám spadl, když jeho obyvatelé spali pokojný sen … Na jednu věc nesmím zapomenout: totiž na globinování. Tento tak oblíbený noční úkon se odbýval často v cizích stanech, ač o tom třeba postižený ani nevěděl. Jen mu bylo při nástupu ráno divné, že se na něj všichni tak divně usmívají, jako by na něm bylo něco nápadného …

 A což další vzpomínky, třeba na prima noční hru, na lovení 3 orlích per a na ty příhody, které souvisely s hladovkou a s mlčením.

 Je to již vše, co jsem napsal? Domnívám se, že jsem zobrazil tábor aspoň v hlavních rysech, avšak objeví-li čtenář ještě něco důležitého, nač bylo zapomenuto, nechť se zdrží lání na ubohého kronikáře …

 Tedy vše na světě má svůj konec – i s táborem je nutno se rozloučit. V sobotu 20. července spíme naposledy v měkkých visutých postelích pod stanovou klenbou a neděle je dnem našeho odjezdu z míst, kde jsme prožili 3 týdny v těsném bratrství s přírodou, kde jsme se odloučili od všeho světa a neznali nic kromě kamarádství, tábora, šumících lesů nad našimi hlavami a vlnící se hladiny přehrady, v níž jsme tak často svlažovali svá vyprahlá těla. Sbohem tábore a snad někdy na shledanou!

 Srpen

 „Vlci“ se dali do práce. Ptáte se, co dělají? Inu rozhodli se, že si příští prázdniny udělají „menší“ výlet a sice na moře. Z toho důvodu si chtějí postavit dopravní prostředek, který by je tam dopravil – a to je jola. Práce jim jde pěkně od ruky, a tak za pár dní se objevuje na wolleyballovém hřišti kostra a na ní přibývají prkna – budoucí dno.

 Loděnice žije v srpnu ve znamení zábavy. „Volej“ však hrát nemůžeme, poněvadž na hřišti je jola, a tak se bavíme, jak se dá. Ping-pongem, „dorážkou“, a konečně jezděním na vodě. Avšak stav vody je tak ubohý, že bez vylézání to nejde ani na Kanál. Koncem měsíce je jola již natolik pohromadě, že je dopravena do loděnice, aby se pokračovalo v práci pod střechou.

 Koncem srpna pořádá SOKOL Černovír karneval a pozval si nás, abychom obstarali efekty na vodě. Ozdobili jsme tedy lodě lampiony a jinými ozdobami, avšak nepříznivé počasí znemožnilo pořádání karnevalu, a proto se musil odložit na příští neděli. Pak k tomu opravdu došlo. Zúčastnili jsme se svými 6 loďmi, které křižovaly hladinu za záře reflektorů a matných světel lampionů. Povozili jsme se, vzbudili trochu obdivu v divácích, avšak ovzduší Sokolovny nás nemohlo nadchnout, a proto jsme se brzy odebrali domů.

 Srpen se končí ojedinělými výlety buď k Hynkovu nebo dokonce do Moravičan.

Září

 Již v srpnu došlo k rozdělení oddílu na 2 části: „Mořské vlky“ a ty ostatní. Vedoucím oddílu a „Vlků“ je Mirek, vedoucím mladších a Mirkovým zástupcem Tonda. Konají se tzv. malé odd. rady a schůzky na rozdíl od „velkých“, jichž se zúčastní i Vlci.

 Na jedné radě jsme se usnesli na vyloučení Billa, Vlčka a Pavla Drábka z oddílu, neboť jejich nezájem byl až příliš zřejmý. A tak pozbýváme 3 členy, aniž za ně máme náhradu.

 Na jiné radě jsme se dohodli, že nebudou až do odvolání družinové schůzky, nýbrž jen oddílové. K realizaci plánu sice došlo, ale věc měla jednu nevýhodu – kromě mnoha jiných.. Totiž že kromě dne schůzky je klubovna mrtva a opuštěna. Je jisté, že oddíl prodělává malou krizi, která však může mít zlé následky. Již to, že oddílové schůzky postrádají bohatšího programu, je důvodem, že kluci sami necítí nic, co by je do klubovny táhlo. Zajímavé však je, že se kluci nechtějí zúčastnit ani takového podniku jako je tradiční přespolní běh. Snad během doby dojde k rozuzlení této ošemetné situace v oddíle.

 Hned na počátku září jsme sehráli wolleyb. Utkání se Sokolem Černovír, který jsme doma porazili v setech 4:0.

 15. září se konal přespolní běh na 2 km za účasti 10 borců jak z mladých, tak z Vlků. Zajímavý závod vyhrál s převahou Karel, loňský vítěz, jenž vedl po celý závod a doběhl v čase 7:20 min. jako první.

 19. září se uskutečnil wolleyballový zápas se Sokolem Hodolany na jejich hřišti, v němž jsme podlehli zkušenému soupeři 1:2. Zápas byl hrán v přátelském ovzduší a byl znakem sblížení a spolupráce obou spolků. Po utkání jsme obdrželi pozvánku na turnaj, který pořádá S. Hodolany  22. září. K turnaji jsme se dostavili, ale nedostavilo se mnoho sokolských družstev. A tak jsme skončili v silné konkurenci na posledním třetím místě. Byli jsme poraženi S. Hodolany 1:2 a S. Olomouc 0:2. Byli jsme tedy poslední, avšak získali jsme mnoho zkušeností s lepšími soupeři.

 26. září jsme sehráli odvetný zápas se Sokolem Černovír na jejich hřišti, v němž jsme prohráli 0:2. Jako vinu je třeba uvést podceňování soupeře a tmu, která stěžovala sledování míče.

Říjen

 Konečně došlo ke konsolidaci poměrů v oddíle. Opět budou družiny, opět budou družinovky, opět bude klubovna veselá a živá.

 A současně dochází k různým změnám. Vydry zahajují ve složení Plaváček, Džingla, Drak, Bohuš, Laďa, Domin pod kormidlováním Bobina. Jirka vede Želvy a má v družině Piráta, Vítka, Špunta, Šebka, Milana a Frajera.

 Zdá se, že po zavedení družin se oddíl opět vrací do lepších časů.

 Asi v polovině měsíce došlo konečně k pověšení vývěsní skříňky a sice na dům v Denisově ulici (obchod Kresa a Serba). Musíme si přece udělat propagaci vkusnými výzdobami, aby se vědělo o Bouřlivácích!

 Mirek, jenž t.č. dlí s brigádou v pohraničí, přijede se občas podívat a zkontrolovat, co se vykonalo a co ne. A často bývá na pořadu řeč o pramičce, o docházce a o programu. To druhé a třetí se už zlepšuje, - ale co pramička?

 Líná Řeka plyne monotonně pod okny klubovny a láká vodáky nebývalým množstvím vody ve svém korytě. Kdo se dá zlákat? A přece jeli! Někdo si vyjel „jen tak“, někdo dokonce na delší výlet do Hynkova. Jezdí se to teď pěkně po velké vodě, jaká nebyla přes celé léto, avšak mlha, válející se již zvečera nad hladinou, prozrazuje, že je pro letošek konec pěknému počasí. A tak lodě odpočívají a těší se na příští sezonu, na výlety, na příští tábor.

 Den 28. října neslavíme nijak veřejně. Spokojíme se tím, že si uvědomujeme důležitost tohoto data pro náš národ a zamýšlíme se nad těžkými boji, jimiž byla vydobyta naše první republika.

 Vzpomínáme též v tyto dny minulého roku, kdy jsme zápasili se stavbou naší klubovny, vzpomínáme na dramatické rozebírání, klasický převoz a konečně radostné budování. Važme si toho, co máme: své klubovny, loděnice, lodí i – kamarádů!

Listopad

 2. listopadu – Dušiček. Počasí je dnes pravé dušičkové. Prší a prší, ale přesto odchází několik kluků ještě před schůzkou na černovírský hřbitov, aby položili věnec na hrob nezapomenutelného Johnyho a poklonili se jeho památce.

 11. listopadu nás překvapila smutná zvěst: náš bratr Valdin Soukup z 2. odd. zemřel tragickou smrtí, byl zasažen osudnou střelou z pistole za pobytu na výpomocné brigádě. Za několik dní na to doprovázíme svého kamaráda ne jeho poslední cestě.

 12. listopadu zahajujeme pravidelné týdenní cvičení v tělocvičně reálky. Je vidět, že to chlapce zajímá, což dokazují svou početnou účastí.

 Do Vyder přibývá asi v polovině listopadu nový člen Tom Tesař, jenž se brzy přizpůsobuje oddílovému prostředí. Stav družin: Želvy 7 členů, Vydry 8 pod vedením nového kormidelníka Plaváčka.

 Léto se ke konci chýlí – ale co to píši, vždyť zima je již skoro na krku. Překvapuje nás prvními mrazy a prvním popraškem sněhu, jenž však brzo roztál. Nejhorší však na té brzké zimě je to, že není čím topit. Tu se nám však naskýtá dobrá příležitost, jak získat laciné topivo. Jsou to polonahnilé pražce z výtopny ČSD a zbývá maličkost: jen je odvézt. Ale toto „jen“ trvá nějak zbytečně dlouho a není a není možné, abychom se na to sešli. Konečně jsou pražce slavnostně v loděnici, ale zásluhou těch jednotlivců, kteří se tohoto, pro ostatní asi příliš nesnadného úkolu, ujali.

 V klubovně máme teď stále příjemně zatopeno a těšíme se, až se zima ozve.

Prosinec

 Mikuláš, vánoce, a sníh pořád nic. Zato však mrznout začíná pořádně. To však nemůže vadit takovým „ledovým mužům“, jako je Odvaz a spol. Jezdí, pokud to jde a pokud hladina Moravy nezamrzá.

 Oddílovou nabírají rázu normálních schůzek a ačkoliv ještě nevypadá jak by mělo, je tu vidět přece krok kupředu.. Snad to bude dobré znamení.

 A dále nechť mluví „Vůdcova kniha“ slovy Mirkovými: Je konec roku. Sedíme kolem zeleného stolu ve velké klubovně. Zahajujeme velkou oddílovou radu 22. prosince. Zprvu jsou pohledy nejisté, jakoby se každý s obavou ohlížel na to, co se mohlo udělat, a co se nevykonalo. Hovoří Tonda o činnosti oddílu , výlety, podniky, soutěže, Jirka, Bobin, Švejk – činnost jednotlivců, družiny, pochvaly. Plaváček – stav pokladny, velká vydání, výtky. Pirát – hospodářství. Nakonec několik slůvek mých: Účel stavby pramic (treningy, závod, záchrana, výlety). Výlety – heslo 8 výletů do tábora. Haway, Hynkov, Litovel, Mladeč. Stavba lodí – každý místo v kanoi a kajaku. Podvozky. Tábor putovní – Orava, Váh, Vranov – Dyje, Sázava – Vltava – Labe. Podzim – sporty, závody.

 Celkový souhrn činnosti nebyl letos právě nejlepší. Je třeba zapřáhnout všechny, je třeba mluvit otevřeně, je třeba přísného dohlížení na činnost jednotlivců.

 Z Mirkovy řeči bylo nejzřetelnější to, že pramičky musí být a budou. Konečně si to všichni uvědomujeme  a dáváme se do toho. Kupujeme železo na žebra a objednáváme desky u fy. Fritscher. Chceme být s pramičkami hotovi do jara.

 Vánoční besídka, která byla současně rozloučením s uplynulým rokem, se rozvíjela dále mohutnou tradiční žranicí, v níž opět držel primát nepřekonatelný Žralok.. Popíjeli jsme čaj, naprali se důkladně vánočkami a nejrůznějším cukrovím, kterého se sešla celá fůra. Co to bylo zase smíchu a veselí z různých taškářských dárků! Uklidněním a důstojným zakončením vánoční besídky byl zpěv za svitu rudých plamenů z otevřených kamen.

 Pak jsou před námi vánoční svátky a hned 25. prosince odjíždí pomenší skupina Bouřliváků na rekreaci do Jeseníků na Švýcárnu. 12 kamarádů tráví 6 dní v klínu bílých hor, neboť sněhu je zde opravdu dosti. Lyže jezdí, lyže však praskají. Přeborníkem v lámání se stal Švejk (zlomil obě), Odvaz, Jirka a Tonda nalomil. Avšak víc se spravilo a jezdilo se opět dál. Počasí nám přálo, takže jsme se mohli podívat též na Praděd a rozhlédnout se po krásné zasněžené krajině.

 A tímto týdenním pobytem na lyžích uzavíráme prosincový program roku 1946.